1.
Sedím u psacího stolu u sebe v pokoji, upíjím horkého čaje a koukám z okna. Tisíce malých dešťových kapek bubnuje do skla, sem tam noční oblohou projede blesk, doprovázený úderem hromu. Náhle někdo zlehka zaklepe na dveře a do pokoje strčí hlavu Louis.
"Ségra? Můžu dál?"
"Tuhle otázku lidé obvykle pokládají, když jsou ještě za dveřmi," řeknu, aniž bych odvrátila pohled od okna.
Louí se usměje. "Přišel jsem se tě zeptat, proč tady sedíš sama a nejdeš raději za námi dolů."
"Nechce se mi," odpovím mu a neobtěžuji se na něj ani podívat.
"Lilly…přece tu nebudeš celý večer sama…"
"Mně to nevadí," řeknu a není to tak úplně pravda. "Klidně se vrať za klukama."
Louis si povzdechne. "Kdyby sis to přece jen rozmyslela, víš, kde jsme."
Jakmile se za ním zaklapnou dveře, vstanu a otevřu skříň v rohu místnosti. Pohlédnu do zrcadla na vnitřní straně dveří a to mi vrátí odraz šestnáctileté dívky s dlouhými tmavě hnědými vlnitými vlasy, světlými pihy na nose a tmavě modrýma očima.
Zklamaně si povzdychnu. Nikdy jsem se svým vzhledem nebyla spokojená.
"Vždyť jsou ty pihy roztomilé a tobě moc sluší," řekla mi Lucy. Vzpomenu si na svou nejlepší kamarádku, se kterou jsem navštěvovala střední školu v Doncasteru. Ale to bylo ještě před tím, než se z Louího stala velká hvězda a přestěhoval se se mnou do Londýna.
Ona jediná mi chybí. I když je to celkem hnusné říct, po mámě se mi vůbec nestýská.
Proč by taky mělo? O mě ani o bráchu se nikdy nestarala. Jediné, co ji zajímalo, byl alkohol. A táta? Škoda mluvit. Opustil nás, když jsem byla ještě malá.
Vyměním tričko, co mám na sobě za jiné, černé s dlouhým rukávem a třemi stříbrnými knoflíčky vepředu. Světlé bokové rifle si nechám, zavřu skříň a vyklouznu z pokoje.
Sejdu po točitých schodech dolů a před prosklenými dveřmi do obýváku se zastavím.
Hodnou chvíli tam přešlapuju, než se nakonec odhodlám, tiše zmáčknu kliku a vejdu dovnitř, abych zjistila, že tam nikdo není. Ale kde jsou?
Zvenku uslyším výbuch smíchu pěti klučičích hlasů. Usměji se, projdu obývákem a otevřenými dveřmi na zastřešenou terasu.
Blázni. Venku lije jak z konve a oni si tu vysedávají u dřevěného stolku, Louí s Liamem s pivem v ruce a povídají si.
"Tak sis to přece jen rozmyslela?" usměje se na mě Zayn, když mě uvidí a udělá mi mezi sebou a Harrym na lavičce místo.
"Už mi tam samé bylo docela smutno," pokrčím rameny a sednu si na uvolněné místo.
"Pojedeš s námi zítra na ten koncert?" zeptá se mě Niall.
"Co jiného mi zbývá…?"
"Co jiného mi zbývá… Slyšíte ji?" zeptá se naoko nevěřícně Zayn. "Víš, kolik lidí by dalo nevím co za to, aby tam mohli jít?"zazubí se.
"Trošku přehnané sebevědomí, ne?" usměji se pobaveně, ale musím uznat, že má pravdu. Taky kolik uječených fanynek by se mohlo zbláznit, jen aby tady mohly sedět místo mě. Hodně je slabé slovo. Viděla jsemto na včerejším koncertě. Klidně by se i nechaly ušlapat, jen aby se jednoho zkluků mohly dotknout. A já tu sedím, pravým ramenem se dotýkám Zaynovi svalnaté paže, levým Harryho a vůbec to se mnou nic nedělá.
"Jestli se ti nechce, Lill, můžeš tady zůstat," řekne mi Louis.
Představím si davy hysterických fanoušků, desítky fotografů, kvůli kterým bráškovi koncerty nesnáším a možnost se tomu všemu vyhnout. Pak mi ale v mysli naskočí jiná představa. Tenhle velký prázdný dům a já v něm přes noc úplně sama. Kluci seurčitě nevrátí dřív než v časných ranních hodinách. Okamžitě jsem rozhodnutá.
"Ne, já půjdu."
Možná se bojím až moc, ale nemůžu za to. Vzpomínám na dětství, kdy Louis přespával u kamarádů nebo byl na táboře a máma se vracela pozdě v noci domů z hospody opilá. Křičelana mě, někdy mě i mlátila… Do teď o tom mívám noční můry, bojím se tmy a nesnáším být v noci sama.
Louí kývne a usměje se.
Bouřka přestane, déšť zeslábne. Nevím, jak dlouho tu sedím a poslouchám hovor kluků.Když se ale později podívám na mobil, je už po půlnoci.
Liam se Zaynem už šli spát před půl hodinou. Niall se od stolu zvedne teď.
"Tak já už taky půjdu spát. Dobrou…"
"Dobrou," odpovím mu.
"No, já už asi taky půjdu," přidá se Lou. "A ty běžbrzo taky, Lill."
Přikývnu, usměji se a sleduji, jak odchází, dokud mi nezmizí ve dveřích terasy.
Otočím se na Harryho. "Ty ještě nejdeš?"
"Nechce se mi spát," zvedne jeden koutek do úsměvu a na tváři se mu udělá ďolíček. Kulatá lampa na stěně sem přináší šeré světlo.Kouká na mě těma svýma velkýma modrozelenýma očima, závan studeného větru mu rozevlaje kudrnaté vlasy. Já se otřesu zimou.
Sundá si své černé sako a přehodí mi ho přes ramena.
Děkovně se naněj usměju.
"Proč tak nesnášíš naše koncerty?" vrátí se k původnímu tématu. "To tak špatně zpíváme?" Bílé zuby se mu blýsknou v úsměvu na opálené tváři.
"Ne, to ne," pousměji se. "Zpíváte vážně dobře."
"Tak pročtedy?" Opře se zády o stěnu, sedí obkročmo na lavičce, pokrčí jednu nohu, opřesi bradu o koleno a pozoruje mě.
Jeho upřený pohled mě znervózňuje. "Kvůli vašim fanouškům," odpovím poněkud váhavě.
"Fanouškům?" zopakuje po mně pobaveně.
Přikývnu a zazubím se. "Jak ječí, skáčou a celkově se můžou zbláznit, jen abyste si jichvšimli. Copak tobě to nevadí?"
"Bez fanouškůby to nešlo. Pro koho bychom zpívali, kdyby nás nikdo neposlouchal…? To oni z nás dělají skupinu," zakouká se někam před sebe a nepřítomně se pousměje. Pak zvedne pohled znovu na mě. "Svoje fanoušky miluju," řekne a usměje se. "Je to neskutečně skvělej pocit stát na pódiu, když dozpíváme a dívat se, jak naši fanoušci křičí a pískají… Nebo když je mi smutno, přečtu si vzkazy od nich na twitteru a hned se cítím líp."
Celou dobu ho zaujatě poslouchám. Z tohohle pohledu jsem se na to nikdy nekoukala.
" Nesnáším ale, když potkám fanoušky, kteří na mě křičí a kňučí, když chci něco říct."
Zasměji se a on se mnou.
Pak nastane chvíle ticha, kdy na mě Harry zamyšleně kouká. Bože, proč na mě tak kouká? Dlouho se mu do očí dívat nedokážu. Ani ne po třech vteřinách uhnu pohledem.
Hodně se rozfouká a mě rozklepe ještě větší zima. Vklouznu rukama do rukávů Harryho saka a přitáhnu si ho víc k tělu.
"Zima?" zeptá se mě s lehkým úsměvem na rtech.
"Trochu,"pousměji se.
"Nepřesuneme se dovnitř? Udělám kafe."
Přikývnu, zvednu se od stolu a cestou zhasnu na terase. Projdeme tichým obývákem a vejdeme do kuchyně.
Harry rozsvítí světla nad linkou a postaví vodu na kafe. Já se posadím ke stolku a sleduji ho při práci.
"Cukr, mléko…?" zeptá se.
"Jen mléko. Děkuju."
Všimnu si, že do druhého hrnku hodí jen pytlík čaje.
"Ty si nedáš kávu?"
"Nepiju ji,"usměje se a za chvíli si ke mně přisedne s dvěma kouřícími hrníčky.
"Hrozné to počasí, co?" poznamená, když se do kuchyňského okna zase silně rozbuší déšť. "Ato máme na zahradě bazén jak krávu."
Uchechtnu se a káva mi zaskočí. Harry mi musí dvakrát zabušit do zad.
"Neudus se," zazubí se.
"Když jsme se sem stěhovali, tak jsem se na něj těšila nejvíc a ono je na to zatím pořád zima," řeknu, když už zase můžu mluvit.
"Pozítří by už prý mělo být pěkně."
"Tak to první věc, kterou udělám, bude, že skočím do bazénu."
"A já hned za tebou," zazubí se.
Povídáme si ještě další hodinu a často musíme tlumit smích v dlaní, abychom nevzbudili kluky nahoře.
Podívám se na hodiny nade dveřmi a zjistím, že už je půl druhé ráno. Dopiju kávu a hrnek opláchnu ve dřezu.
"Asi už půjdu spát. Dobrou a dík za to kafe."
Pootočí se nažidli, aby na mě pohlédl. "Nemáš za co. Dobrou," usměje se.
Ve dveřích kuchyně se zastavím a pohlédnu do chodby. Je tam hrozná tma.
"Stalo se něco?" zeptá se Harry.
"Ne, nic. Jájen… je tam tma a… není tam vidět, tak už se vidím na zemi," plácnu něco a v okamžiku toho lituju.
"Půjdu s tebou," nabídne se, nedopitý čaj nechá na stole a vyjde se mnou nachodbu. Ruku má položenou na mých zádech a jemně mě tak vede. Když ale hned naprvním schodu zakopnu, tiše se zasměje a chytí mě za ruku. Jeho teplá dlaňv té mé způsobí jemné zachvění někde v okolí žaludku.
Když zakopne i on a málem mě při tom shodí, začneme se smát, až se divím, že jsme neprobudili ostatní.
Před mým pokojem mou ruku pustí. V té tmě na sebe sotva vidíme.
"Tak ještě jednou, dobrou noc," zašeptá.
"Dobrou noc,"usměji se.
"Hezky se vyspi," popřeje mi a zamíří zpátky do kuchyně.
"Ty taky," šeptnu a vklouznu do pokoje, kde mi na okně svítí solární lampička, kterou mi pořídil Louis, když jsme se sem přistěhovali.
Uvědomím si, že mám na sobě pořád Harryho sako. Když si ho sundávám a pokládám na židli, všimnu si, jak nádherně voní.
Převléknu se do pyžama a lehnu si do postele.
Žádné komentáře:
Okomentovat